O motorech optikou srdce

Opravdu dlouho jsem se odhodlával napsat cosi o světě motorů a aut (jak jsem zde ostatně už vyhrožoval). Chápu, teď na začátku života BNG jsou čtenáři většinou běžci z logických důvodů existence mých předchozích blogů. Proto snažně prosím běžecké puristy (v tom nejlepším slova smyslu), aby se štítku "o motorech optikou srdce" vyhnuli, pokud si nechtějí přečíst něco ze zcela jiného soudku.

Proč právě tento štítek? Možná je to tím, že pocházím z docela motoristické rodiny, k věcem okolo motorů mám prakticky od malička vřelý vztah. Nikdy jsem sice nic zvláštního nedělal (například závodění nebo tak), prostě jen pokukoval po autech kolem sebe a samozřejmě jezdil. Protože už patnáct let najedu s železnou pravidelností šedesát tisíc kilometrů ročně, strávím v autě spoustu času. Přesto mě točení tím zvláštím kolem ještě nepřestalo bavit ;)

Jako kluk jsem o autech znal neskutečné kvantum informací, znal například všechny jezdce formule jedna a podobně. To se vytratilo víceméně s nástupem na vysokou, člověk prostě začne mít jiné starosti. Pak po dlouhé době jsem někde před zhruba sedmi lety objevil svět skutečných jezdců soutěžáků a začal se na Eurosportu dívat na WRC...

... a touha se začala vracet. Skončilo to tak, že si jezdím vesměs sám a pro radost, k posledním narozeninám jsem si splnil svůj pradávný sen a pořídíl auto s pořádnou soutěžáckou DNA, po kterém jsem dlouho toužil.

Snad mě už chválabohu přešlo to, abych auto používal jako prodloužení svého penisu, což bohužel spousta řidičů stále činí. Jezdím sám pro sebe, a pokud to má být na hraně, pak na uzavřené trati... Ale o tom tady ještě napíšu.

Co mi na zdejším trhu strašně chybí, je psaní o autech s vtipem a se srdcem. Motoristické časopisy často připomínají jakýsi pornoprůmysl, kde se téměř na všech stránkách předvádějí blýskavá auta tak, aby je někdo koupil. Vyvolají možná touhu, ale jen k jejich nakupování. Kdo má větší a prestižnější vůz s více fíčurami, je už velký kluk. Jsou plné takzvaných recenzí, které jsou povrchní a jen podtrhují ten fenomén, který jsem popsal výše. Ano, jsou vyjímky, v poslední době jsem si koupil pár výtisků TopGear nebo Speedu, což jsou české klony anglických časopisů, a ty už dokážou pobavit. Na tomto blogu bych se chtěl pokusit o pohled na auta trochu jinak. Optikou srdce, ne marketigu nebo obchodu. Tak uvidíme, zda-li bude múza :)

Potíže s imunitou, to je taková tradice

Tak jsem si zrovna nedávno říkal, že už jsem snad vyzrál na imunitu a že pokud člověk nědělá vysloveně chyby, tak podzimně zimní chrchel chytit nemusí. Pche. Chválit den před večerem.... a tak dále.

Už v minulosti jsem přišel na to, že sportování paradoxně neznamená, že by se pravděpodobnost nachlazení snížila. Ba právě naopak. Usuzuji, že organismus je z běhání (nebo jiného sportu) trošku oslaben a člověk si musí dávat sakra pozor, aby něco nechytil.... Koneckonců, svou frustraci z nejrůznější chrchlů jsem popisoval už několikrát a současně hledal univerzální recept (například tady, tady, tady nebo tam).

Zpět ke stávající situaci. Zkoušel jsem před časem na radu Alberta (který měl též v minulosti období že jako lev bil hlavou do zdi nad opakujícími se chrchly) jíst jakýsi Preventan, výsledkem byl finální megachrchel. Přestal jsem věřit na jednoduchá řešení, tak už nějakou dobu teď přes chrchlově složité období jím vitamíny. Gram céčka plus nějaký multivitamín, který jsem dostal k narozeninám v práci. A fungovalo to, až jsem si říkal, že jsem konečně našel rozumný recept na imunitu. Mé okolí docela popadalo na chrchlovou epidemii (mimochodem, zaručený recept, jak si domů tahat pestré sbírky chrchlobacilů, je dávat dítě do školky), já nic. Hurá, klíč k imunitě nalezen!?.... Kdepak.

Všichni už chrchlat přestali(kromě školkového synka, který je v případě navštěvování školky nachlazen prakticky imrvére), já nic. Paráda. Minulý týden jsem běhal za sebou pátek, sobota, neděle, pondělí... Žádná křeč, žádné velké přepínání se, prostě pohoda, už to jde, běhám pomalu, ale je mi dobře. Jenže. Myslím, že i tak je tělo trošku unavené a oslabené pro boj se šmejdy. V úterý ráno mi jakoby přeběhl mráz po zádech a okamžitě mně začalo šimrat v krku. Od té doby bojuji prostřednictvím zvýšených dávek céčka, čaje a Stopanginu s poměrně nepříjemnou bolestí v zahleněném nosohltanu. Na běhání to není, nemá smysl to hrotit, i když nemám teplotu.

Co z toho podle mého vyplývá? Univerzální recept neexistuje. Tím, že si člověk dává bacha, určitě sníží pravděpodobnost, že něco chytne. Ale zaručené to není.

Podle mého aspoň trochu funguje následující schemátko (a tady by mě moc zajímaly vaše názory):

• zvýšený příjem vitamínů, zejména céčka

• dobře se oblékat a neprochladnout, a to ani na chvíli

• odehnat od sebe chrchlající okolí tak, jak jen to je možné

• dávat si bacha na studené nápoje

• ve vypjatých obdobích spát v ponožkách :)

• a obecně se snažit nezpůsobovat organismu jakýkoli stres (například z chladu tím, že frajersky chodím bez čepice)

Takže běhání počká asi do neděle, snad to bolení v krku buď odezní nebo se dostane na rozumnou úroveň.

Běžecký parťák

V předminulém zápisku jsem psal o mém novém (a musím říci nečekaně běžecky úžasném) parťákovi. Není to nikdo ze staré běžecké party, ani nikdo potenciálně nový. Je to pes.

Což o to, to by nebylo nic zvláštního, se psem běhá kde kdo. Ale tohle je pětiměsíční fenka Agi, jorkšír momentálně vážící 1.8kg. Když mi moje kamarádka, vlastnící ctihodnou Žofku (matku to Agi), říkala, že dle jejího soudu nebude pro tohoto minipsa gaučáka problém po jistém tréniku uběhnout aspoň 10 kilometrů, smál jsem se, až se za břicho popadal.

Za zkoušku nic nedám, řekl jsem si a začal s Agi trochu trénovat. Dnes přesně před měsícem jsme spolu dali první sedmičku a překvapilo mě, že to bylo v jednom kuse. Posléze ještě hodinu vydržela honit plyšovou krysu, což naznačovalo jistou absenci skutečné únavy. Při prvním běhu měla 1.5 kila, psí děvče... Protože i nadále nejevila známky sebemenší únavy, začli jsme normálně běhat a ukázalo se, že jednak kamarádka měla pravdu a že slabším článkem naší tréninkové dvojice nebude zrovna Agi... ;) Po tréninku ostatně honí plyšovou krysu většinou i dnes...

Tento překabáťený chrt zvládá desítky bez problémů (zatím nejvíc 12.5km a není to limit Agi ale skoro můj ;), mým pomalým tempem, to je dnes tak 6 minut v lese. Běhá vzorně vedle nohy (přirozeně bez vodítka), případně v lehkém závěsu. Zvláštní je, že pes neomyslně v lese pozná, že se pomalu začínáme vracet. Pak jde přirozeně do vedení, opět se snaží, aby mi neutekla a občas po mně hodí pohrdavým očkem jako kdeže se to flákám... Tak uvidíme, půlmaraton s jorkšírem, to by mohlo být to správné psycho :)

Večerní běhy s čelovkou...

... už jim brzy odzvoní ;) Začíná být světlo, koneckonců za pár dní začíná jaro a navíc se blíží letní čas protahující už tak dlouhé dny. Tentokrát nehodlám udělat podobnou chybu jako vždycky, kdy tak dlouho okouním, až se rozzuří léto. Nejedná se snad ani tak o běhání, jako o kolo. Jarní dlouhé dny totiž poskytují úžasnou příležitost vyrazit na projížďku na kole i večer po příchodu z práce. Píšu to sem proto, abych to zase nepropásl :)

Jak je to vlastně s mým momentálním běháním

Můj zatím poslední neúspěšný pokus o uběhnutí maratonu se datuje na podzim 2006, kdy mi pár dní před maratonem v Sosnové (asi) prasklo svalové vlákno.

Minulý rok jsem udělal tu velkou chybu, že jsem se na běhání prakticky vykašlal. Jako bych na něj zapomněl. Zhruba 200 naběhaných kilometrů hovoří za vše. Nicméně všechno špatné je pro něco dobré ;) Přestože jsem něco najel na kole, uvědomil jsem si, že běhání mi chybí. A to zejména po letošní mírné zimě, kdy to nebylo ani na pořádné běžky. Jinými slovy jsem přes zimu pořádně vyhnil. Zvlášní je, že běhání mi obecně nechybí z té fyzické stránky, ale zejména z té duševní. Vždycky jsem se divil, kolik mě při běhu v našem úžasném lese napadá myšlenek, a kolik duševního entusiasmu běh generuje :)

... A to je přesně to, co mi po skoro nulovém běžeckém roce začalo chybět. Takže od února zase běhám, ze začátku mi to nešlo skoro vůbec, ale to mě po zkušenostech už vůbec nevyvádí z míry. Teď je to fajn, umím si udělat čas a třeba třikrát nebo čtyřikrát za týden vyběhnu do ranního lesa a je to fajn. Běžecký duševní entusiasmus se vrací :)

Stejně je to zvláštní. Při prvním pokusu o maraton jsem pečlivě měřil pokroky, počítal, učil se. Neuběhl jsem z důvodu přemotivovanosti. Podruhé už jsem byl chytřejší, neřešil tolik čísla, ale asi jsem trochu méně poslouchal své tělo a výsledkem bylo zranění. Teď už je mi to buřt, maraton zatím neplánuju, ale něco mi říká, že to přijde. Sundal jsem veškerá čidla a bez nich je v lese ještě o mnoho lépe :) A taky mám nového úžasného parťáka na běhání! Ale o něm až příště ...

Nebudete tomu věřit...

... ale jsem tu zase s novým blogem. A tentokrát to nebude jen o běhání, tak doufám, že tento samotný fakt nezpůsobí rychlou havárii tohoto deníčku ;)

Teď malá vsuvka pro ty, kteří se tu ocitli jen náhodou. Psal jsem za poslední čtyři roky už dva blogy, a to oba o běhání. První byl Maratonský deník Aerobního tragéda a druhý Aerobní tragéd strikes back... Oba byly více méně o mých nakonec neúspěšných pokusech uběhnout maraton.

Tenhle nový blog je pokusem být o něco víc. Jak je psáno v titulku blogu: "... někdy o vášni k motorům, někdy o sportu a někdy o životě".