My name is Enzo. And this... is my story.

Už před časem jsem na twitteru psal, že čtu knížku od Gartha Steina "The Art of Racing in the Rain". Fakt mě vzala, co víc k tomu dodat. Spojuje světy, které mám rád.

Nevím proč, ale předpokládal jsem, že v češtině není, vlastně jsem ani nehledal. A ona je. Tak kdo se necítíte na čtení v angličtině, můžete si ji užít i v rodném jazyce. Jmenuje se jak jinak než "Umění závodit v dešti".

Psí proměny

Tak dnešek mi definitivně potvrdil, že Agi má skutečně dost podob. Od gaučáka, přes opatrovatele (to když jsem s sebou pekelně fláknul přes kořen), keňského vodiče (citlivě dokáže vést tak, abych úplně na hraně stíhal a ona současně neodbíhala), až po dnešní vodní terénní myš (viz obrázek skoro po uschnutí ;). Chudák teď docela trpěla, protože jsem nejakou dobu nemohl vůbec běhat, tak se jí to snažím vynahradit, přece jen je spolehlivý parťák. Bohužel mi dnes nějak nedošlo, že po celodenním lijáku budou v lese kaluže, a to ne ledajaké. Já v nich byl po kotníky, Agi po břicho, jednou i plavala. Takže takový psí duatlon. Běh kombinovaný s plavaním v kalužích. Nechtěl bych být na jejím místě. Zpět po pomalé vodní desítce doběhla koule obalená hlínou a klacky.... Psí život :)

Běžci nebo řidiči, všichni jsme nepřátelé zeleného světa

K uveřejnění tohoto zápisku mě inspiroval chytrý článeček o běžcích, nepřátelech lidstva.

Ve dvacátém prvním století by se snad každý rozumný člověk měl tou nejpřirozenější cestou starat o prostředí (říkejme mu třeba i životní) kolem sebe. Selským zdravým rozumem, prostě si nedělat do chlívečku a korýtka vlastního, i těch cizích a současně myslet na své potomky.

Jenže ono to začíná být jinak. Po celou historii lidstva se táhne červená nit prosazování čistě osobních nebo skupinových zájmů ve jménu něčeho, obvykle nadpřirozeného, nebo alespoň nepříliš uchopitelného. Kdo nejde s námi, jde proti nám. To samé platí dnes o environmentalismu. Pokud vstoupíte do "korektního" boje se zelenými fanatiky, asi prohrajete. Hraje se s obtížně uchopitelnými konstrukcemi, argument vytlouká argument. Prohrajete proto, že oni mají nezpochybnitelný svatý grál, absolutní nadlidskou pravdu, o které se přece nediskutuje.

Napadá mě jediná cesta, jak přežít. Dělat si z nich srandu :) Bravo hoši z Top Gear.

Můj vztah k fotbalu ...

... nejlépe vystihuje následující krátký příbeh.

Ale předtím disclaimer: Níže popsané neznamená, že nepřeji českým barvám úspěch v jakémkoli sportu. Nicméně se domnívám, že národní hrdost včetně módních vlaječek na autě (poprvé jsem je viděl před časem v Izraeli určitě ne při fotbale) by bylo dobré projevovat i v jiných situacích než při fotbale nebo hokeji ;)

Včera zhruba v půl desáté jsem dostal od tureckého kolegy z práce smsku následujícího znění: "While we are still on the good mood, lets agree on a score that would fit to both of us.... no need for rivalry". Upřímně řečeno, otrávila mě. Myslel jsem si, že v jinotajích mluví o našem dělení obratu mezi jednotlivé země u mezinárodních zákazníků, což je vždycky citlivé téma... Ale že to ten pták bude řešit v neděli večer...

Hned nějak potom (fakt nevím na co jsem myslel že mi to nedošlo :) jsem šel kolem televize, dcera přepínala programy a naskočil i fotbal... Dva nula, říkám si, to je ložené, koneckonců přeju jim to... A zmizel jsem dodělat rozdělané věci u počítače... V jedenáct přišla další smska od kolegy: "Thanks a lot for such a nice gift!"... To už mě dorazilo, protože jsem si nemohl zaboha vzpomenout, že bychom jim nějaký obrat posílali.... a pak se mi najednou rozednilo. Stačilo mrknout na internet do sportovního zpravodajství :)

P.S. Má odpověď ho asi zklamala. Psal jsem, že jsem sice o fotbalu nevěděl (koneckonců o zápasu se Švýcarskem jsem se dověděl také díky gratulační sms od pro kolegy ze Švýcarska), ale že mu gratuluji k uspořádání tak skvělého podniku, jakým byla Rallye Turkey o víkendu... o té pro změnu zas nevěděl on :)

Únava

Těžké, dusivé čtyři pracovní dny bez možnosti běhat. Nedostatek spánku. Dnes jsem pracoval z domova, ale zrovna se mi neulevilo. Vytáčí mě debilní windows na pracovním notebooku do nepříčetnosti. Začíná mi zlobit mobil s údajně nejlepší verzí Symbianu, zjevně softwarový problém. Upgradovali mi firmware v autě, protože mi tam nechodí iPod. Teď po upgradu to iPoda už ani nepozná, plus blbne s mobilem dohromady... Lidstvo asi zhyne na neschopnost produkovat alespoň trochu kvalitní software. Ale toho se nedočkám, protože mi asi z toho dřív hrábne.

Dnes odpoledne jsem dokončil práci, zaklapnul notebook s tragickými windows a šel s Agi běhat. Noha začala bolet, a to nemá důvod, po čtyřech dnech, bestie jedna. Nejen to. Prostě to neběželo, nulová energie, jak scénka s Petrem Formanem z filmu Akumulátor (tam ho ale vysávala televize, na tu nekoukám). Tak jsem chvíli šel, jsa přinakrknutý a frustrován... Agi to cítila a smutně na mě koukala, raději by pořádně běžela...

... a pak jsem si vybavil svůj dnešní rozhovor s kamarádem, který má velké srdce. Jde už po iksté na kudlu s kolenem, které mu rozstřelil jakýsi degen autem. Je rád, že může vůbec trochu jezdit na kole. Najednou jsem se za svůj pseudoproblém zastyděl a znova rozeběhl. Vyšlo sluníčko a prosvětlilo nádherně mokrý les po dešti.... Posledních pět kilometrů už bylo sice pomalu, ale bez zastávky...

Nebudete tomu věřit...

... ale jsem tu zase s novým blogem. A tentokrát to nebude jen o běhání, tak doufám, že tento samotný fakt nezpůsobí rychlou havárii tohoto deníčku ;)

Teď malá vsuvka pro ty, kteří se tu ocitli jen náhodou. Psal jsem za poslední čtyři roky už dva blogy, a to oba o běhání. První byl Maratonský deník Aerobního tragéda a druhý Aerobní tragéd strikes back... Oba byly více méně o mých nakonec neúspěšných pokusech uběhnout maraton.

Tenhle nový blog je pokusem být o něco víc. Jak je psáno v titulku blogu: "... někdy o vášni k motorům, někdy o sportu a někdy o životě".