Únava

Těžké, dusivé čtyři pracovní dny bez možnosti běhat. Nedostatek spánku. Dnes jsem pracoval z domova, ale zrovna se mi neulevilo. Vytáčí mě debilní windows na pracovním notebooku do nepříčetnosti. Začíná mi zlobit mobil s údajně nejlepší verzí Symbianu, zjevně softwarový problém. Upgradovali mi firmware v autě, protože mi tam nechodí iPod. Teď po upgradu to iPoda už ani nepozná, plus blbne s mobilem dohromady... Lidstvo asi zhyne na neschopnost produkovat alespoň trochu kvalitní software. Ale toho se nedočkám, protože mi asi z toho dřív hrábne.

Dnes odpoledne jsem dokončil práci, zaklapnul notebook s tragickými windows a šel s Agi běhat. Noha začala bolet, a to nemá důvod, po čtyřech dnech, bestie jedna. Nejen to. Prostě to neběželo, nulová energie, jak scénka s Petrem Formanem z filmu Akumulátor (tam ho ale vysávala televize, na tu nekoukám). Tak jsem chvíli šel, jsa přinakrknutý a frustrován... Agi to cítila a smutně na mě koukala, raději by pořádně běžela...

... a pak jsem si vybavil svůj dnešní rozhovor s kamarádem, který má velké srdce. Jde už po iksté na kudlu s kolenem, které mu rozstřelil jakýsi degen autem. Je rád, že může vůbec trochu jezdit na kole. Najednou jsem se za svůj pseudoproblém zastyděl a znova rozeběhl. Vyšlo sluníčko a prosvětlilo nádherně mokrý les po dešti.... Posledních pět kilometrů už bylo sice pomalu, ale bez zastávky...

Management mrkve 2 a jezinky

Minule jsem psal cosi o motivaci, oslíkovi, mrkvi a tak. Čtenářské reakce mě vyprokovaly k tomu, abych o tématu přemýšlel poněkud hlouběji. Co vlastně opravdu chci.

Zvláštní je, že minulé období jak na kole tak v běhání bylo vždy ve znamení přípravy na nějaký závod. Člověk maká, má před sebou "hrozbu" události, která ho může nemilosrdně ztrestat (v případě, že se připraví blbě nebo má v den D třeba smůlu), případně odměnit (v případě, že se zadaří). Ať to probírám jak chci, tuhle motivaci prostě v sobě nemůžu najít. A hlavně - ani nechci. Ono to má totiž své výrazné proti v tom pozávodovém syndromu. A je vlastně úplně jedno, jestli se zadaří či nikoliv. V případě úspěchu človek odpočívá, užije si pár příjemných chvilek a přemýšlí co dál. Výsledek: je unaven, sport jde aspoň na čas stranou. V případě neuspěchu je člověk přinakrknut sám na sebe a přemýšlí co dál. Výsledek: sport jde stranou, opět aspoň na chvíli.

Když jsem jezdil na kole docela dost (samozřejmě relativně, tragédsky), na konci sezóny jsem byl pekelně unavený, a to ani ne tak fyzicky, jako spíš psychicky.

Proto hledám motivaci jinou, abych si mohl říci, že sport je opravdu hodně přirozenou částí duševní hygieny... A jako vedlejší efekt, když z toho vypadne nejaká akcička, je to třešnička na dortu. (V tomhle je výborný Wittyho blog, z něj se dá skutečně vyčíst hodně...)

Takže pokud bude cílem (ale takovým skutečně vedlejším) PIM 2009, tak fajn. Pokud k PIMu půjdu ze slušného rozběhání, už se to povede. Ale jako svatý grál to nemám.

... Jenže. Tohle je všechno fajn, kdyby občas nechodily po světě jezinky. Neklepají na dveře a nestrkají své hnusné prstíčky, ale sviňuchy třeba přijdou a zaťukají na chatu. Tentokrát byl jezinka Albert. Nemá sice hnusné prstíky, ale poťouchlé nápady. Tuťy ťuk, má super nápad, na konci října se na oblíbené Malorce běží maraton. Tam, kde to bezvadně známe. Kam se moc rádi vracíme. Uf, to je věc lákavá, dokonce jsem o tom chvíli přemýšlel, známá motivační vizualizace může jezinkám dost pomoci. Naštestí jsem se vrátil ke svému oslíkovi a tudíž na zem ;) Nene, tentokrát ne. Nevím co by se muselo stát, musel bych běhat někde v září fakt hodně v pohodě aby jeziky uspěly. Mám totiž nepříjemný pocit, že zaťukají znovu, ještě jim někajé prstíky, co jsem neurazil, zbyly. :)

P.S. Mimochodem, Albert napsal báječnou poznámku o motivaci, je to přece jen velkotrenér ;)

Management mrkve

Každý jistě znáte obrázek oslíka, který jde za mrkví, kterou mu buď drží jeho jezdec, nebo ji oslík má rovnou přivázanou kdesi na svém těle. Na druhou stranu si málokdo uvědomujeme, že oslík nemůže přece za tou mrkví jít pořád. Taky se někdy musí něčeho nažrat (třeba té mrkve), jinak by chcípnul...

V mém případě jsem oslíkovi (sám sobě :) napoprvé mrkev asi dal moc daleko, oslík byl přemotivován, hnal se jak splašený a když mrkev nesežral hned a rychle, tak se na ni vybodl. Podruhé se oslík za mrkví hnal zas tak urputně, že když už ji skoro měl v hubě, křuplo mu kopýtko :)

A teď hledám tu správnou cestu, jak s mrkví pracovat. Asi to bez cíle nepůjde, ale neměl bych to přehánět. Cílem je určitě maraton, otázka je kdy. Když to přeženu, zase to neklapne a co hůř, zase padne motivace a nebudu poté běhat. A to je chyba.

Na to jsem přišel už minulý rok a tuto zimu, když po neúspěšném pokusu o maraton na podzim 2006 jsem sportu moc nedal. Když nebudu počítat kolo na Malorce a pak nějaké to ježdění, byla to minulý rok bída. O zimě ani nemluvě. Teď zničehonic přicházím na to, že rozběhání jde docela pomalu ;) Tudíž suma sumárum, cesta nevede přes urputnost, ta vede k tomu, že po období maximálního úsilí přichází nepřiměřený veget.

Můj záměr je běhat či jezdit na kole pořád. A nastavit si cíl tak, aby byl současně motivační a stejně tak nevedl ke zbytečnému utavení se. V sobotu mě při běhu napadlo, že by to mohl být třeba zrovna PIM 2009. Jen tak v klidu si ho zaběhnout... ;)

Vůbec je to zvláštní. Právě v tu sobotu jsem běžel po lesní trase dlouhého běhu, kterou jsem běhával s běžeckou partičkou a vybavovaly se mi výhradně pozitivní vzpomínky. Může mi tedy někdo vysvětlit, proč má člověk tendenci s běháním pak na čas seknout a následně těžce začínat a nutit se do toho? :)