Psí proměny

Tak dnešek mi definitivně potvrdil, že Agi má skutečně dost podob. Od gaučáka, přes opatrovatele (to když jsem s sebou pekelně fláknul přes kořen), keňského vodiče (citlivě dokáže vést tak, abych úplně na hraně stíhal a ona současně neodbíhala), až po dnešní vodní terénní myš (viz obrázek skoro po uschnutí ;). Chudák teď docela trpěla, protože jsem nejakou dobu nemohl vůbec běhat, tak se jí to snažím vynahradit, přece jen je spolehlivý parťák. Bohužel mi dnes nějak nedošlo, že po celodenním lijáku budou v lese kaluže, a to ne ledajaké. Já v nich byl po kotníky, Agi po břicho, jednou i plavala. Takže takový psí duatlon. Běh kombinovaný s plavaním v kalužích. Nechtěl bych být na jejím místě. Zpět po pomalé vodní desítce doběhla koule obalená hlínou a klacky.... Psí život :)

Běžci nebo řidiči, všichni jsme nepřátelé zeleného světa

K uveřejnění tohoto zápisku mě inspiroval chytrý článeček o běžcích, nepřátelech lidstva.

Ve dvacátém prvním století by se snad každý rozumný člověk měl tou nejpřirozenější cestou starat o prostředí (říkejme mu třeba i životní) kolem sebe. Selským zdravým rozumem, prostě si nedělat do chlívečku a korýtka vlastního, i těch cizích a současně myslet na své potomky.

Jenže ono to začíná být jinak. Po celou historii lidstva se táhne červená nit prosazování čistě osobních nebo skupinových zájmů ve jménu něčeho, obvykle nadpřirozeného, nebo alespoň nepříliš uchopitelného. Kdo nejde s námi, jde proti nám. To samé platí dnes o environmentalismu. Pokud vstoupíte do "korektního" boje se zelenými fanatiky, asi prohrajete. Hraje se s obtížně uchopitelnými konstrukcemi, argument vytlouká argument. Prohrajete proto, že oni mají nezpochybnitelný svatý grál, absolutní nadlidskou pravdu, o které se přece nediskutuje.

Napadá mě jediná cesta, jak přežít. Dělat si z nich srandu :) Bravo hoši z Top Gear.