Dělá Shuffle opravdu shuffle?

Ti, kdož dnes vyběhli, určitě nelitovali. Já se trefil do pomalu zapadajícího sluníčka, které s lesem dělalo neuvěřitelné divy. Litoval jsem, že s sebou nemám velký foťák, takové světlo jsem dlouho nezažil... No a jako obvykle, mi můj Shuffle míchal do uší náhodné skladby a vybíral si ze čtyř gigabajtů hudby, které má v sobě. Když jsem probíhal opravdu tím nejhezčím, co jsem za poslední dobu zažil, namíchal mi Run Honey Run (Morcheeba feat. Bradley) a hned poté Runaway (Linkin Park)... To přece nemůže být náhoda... ;) (foceno Nokia E51)

My name is Enzo. And this... is my story.

Už před časem jsem na twitteru psal, že čtu knížku od Gartha Steina "The Art of Racing in the Rain". Fakt mě vzala, co víc k tomu dodat. Spojuje světy, které mám rád.

Nevím proč, ale předpokládal jsem, že v češtině není, vlastně jsem ani nehledal. A ona je. Tak kdo se necítíte na čtení v angličtině, můžete si ji užít i v rodném jazyce. Jmenuje se jak jinak než "Umění závodit v dešti".

Sladká Francie

Jsem opravdu rád, že se postupně zase dostávám do tempa. A jsem dvojnásobně rád, že jsem se přinutil (pravda, práci mi to dalo) jít běhat na nynější pracovní cestě. Jsme na světzachraňující schůzi kdesi v jižní Francii.

Mám spoustu přátel, kteří jsou směrem k Francouzům xenofobní. Nechápu je. Země, která dala světu fenomény typu Tour de France nebo Sebastian Loeb, jednoduše nemůže mít žádné podstatné rezervy.

Pravda, poněkud mě zaskočilo, že v golfovém hotelu (golf jak známo nehraju) nedaleko středomořského pobřeží za směšných 339EUR/noc plus nějaký ten Taxe de Séjour není pokoj zrovna ve stavu, který bych čekal od třikrát levnějšího hotelu. Ale to nevadí. Nábytek, který byl patrně přivezen ještě za Napoleonských válek je vcelku ok, trošku horší už je smrtelně ledová dlažba bez kousíčku koberce (bačkory si obvykle s sebou nevozím, jako na potvoru bývají zbytečně v hotelích, kde jsou tři centimetry vysoké koberce, zde nikoli). Vzdal jsem boj s armádou mravenců, kteří lezou doslova všude, ani notebook (ani teď když píšu, bestie!) jim není svatý... Trošku hůře se spí, protože se budím tak jednou za hodinu, kdy je třeba mravence vyfrknout z nosu a vyšťourat z uší. Také to vidím pozitivně, člověka to zoceluje a dokonce podvědomě ve spaní posiluji veškeré svěrače co na těle jsou.

Ovšem fakt je, že oproti zachmuřené střední evropě tu je fakt o mnoho lépe. Sice prosinec, zhruba 10 až 14 stupňů, ale člověku to dodá energii. A jak říkám, když se člověk přinutí vyběhnout, je to super. Nesnáším vedro a tohle je pro mě opravdu ideální počasí. Při dnešním běhu jsem se dokonce kochal tak, že běh byl o dost delší než jsem původně plánoval. A to tak, že jsem dobíhal za tmy.

Před během samotným jsem jako obvykle kouknul do zrcadla, abych se ujistil, že vypadám opravdu dobře. Krásné nové trenky pérl izumi, dokonale padnoucí flíska kraft a slušivá čapka najk, dokonce s dírkama na iPoda, kterého jsem dnes s sebou neměl. Co je podstatné, vše v brutálně černé barvě a vzhledem k tomu, že kraft není horní vrstva, tak bez čekokoli reflexního. Dlouho jsem se prohlížel v zrcadle, abych se ujistil, že jsou v dobře padnoucí flísce vidět mé prorýsované svaly, neb už tři neděle chodím do posilovny.

Běželo se mi fakt úžasně, koneckonců fotky jsou myslím dost vypovídající. Bežel jsem na doporučení recepčního (uměl anglicky pozdravit, abych mu nekřivdil) vstříc nejakému château a jak jsem se kochal, ještě si to pořádně protáhl přes přímořské kopečky do opravdové francouzské village. Tam nastala první komplikace. Jednak tu zjevně nejsou zvyklí na běžce a jednak si mě místní zemědělec (asi díky mému přirozenému vzezření kombinovanému s černým oděvem a hlavně najk čapkou snadno zaměnitelnou s kuklou) spetl asi s arabským tipařem. Usuzuji z tónu jeho francouštiny (neumím ani slovo) a hrozivě vztyčených vidlí.


Cestou zpět jsem už definitivně uznal nevýhodu černého oblečení. Začalo se pekelně rychle stmívat a místní řidiči svítí až když je opravdu úplná tma, což bylo až tak poslední dva kilometry. Výsledkem bylo, že jsem dobře třikrát páchal na úzké silničce plné zatáček skok do pichlavého křoví, takže pérl izumi nezůstaly zrovna netknuté. Také nevím, jestli to zapříčinila moje brutálně černá barva oblečení, ale místní velký labrador (udržovaný s nádherně lesklou černou srstí a dokonce i s obojkem se známkou) si mě patrně spletl s labradoří fenou. Byl to pejsek bezpochyby s autoritou, nebylo moc radno mu odporovat a já jsem tak zvyklý na psy velikosti Agi. Nebudu se rozepisovat, snad jen že jsem před chvílí ve sprše drhnul zaschlé psí sperma ze svého chlupatého lýtka vcelku dlouho....

Ale jsem zpět a zítra zas na nějaký château vyrazím!

P.S. Na cestu do Francie jsem úplnou shodou náhod dostal knížku Merde! od Stephena Clarka. Určitě si ji přečtěte, stojí za to!

Psí proměny

Tak dnešek mi definitivně potvrdil, že Agi má skutečně dost podob. Od gaučáka, přes opatrovatele (to když jsem s sebou pekelně fláknul přes kořen), keňského vodiče (citlivě dokáže vést tak, abych úplně na hraně stíhal a ona současně neodbíhala), až po dnešní vodní terénní myš (viz obrázek skoro po uschnutí ;). Chudák teď docela trpěla, protože jsem nejakou dobu nemohl vůbec běhat, tak se jí to snažím vynahradit, přece jen je spolehlivý parťák. Bohužel mi dnes nějak nedošlo, že po celodenním lijáku budou v lese kaluže, a to ne ledajaké. Já v nich byl po kotníky, Agi po břicho, jednou i plavala. Takže takový psí duatlon. Běh kombinovaný s plavaním v kalužích. Nechtěl bych být na jejím místě. Zpět po pomalé vodní desítce doběhla koule obalená hlínou a klacky.... Psí život :)

Běžci nebo řidiči, všichni jsme nepřátelé zeleného světa

K uveřejnění tohoto zápisku mě inspiroval chytrý článeček o běžcích, nepřátelech lidstva.

Ve dvacátém prvním století by se snad každý rozumný člověk měl tou nejpřirozenější cestou starat o prostředí (říkejme mu třeba i životní) kolem sebe. Selským zdravým rozumem, prostě si nedělat do chlívečku a korýtka vlastního, i těch cizích a současně myslet na své potomky.

Jenže ono to začíná být jinak. Po celou historii lidstva se táhne červená nit prosazování čistě osobních nebo skupinových zájmů ve jménu něčeho, obvykle nadpřirozeného, nebo alespoň nepříliš uchopitelného. Kdo nejde s námi, jde proti nám. To samé platí dnes o environmentalismu. Pokud vstoupíte do "korektního" boje se zelenými fanatiky, asi prohrajete. Hraje se s obtížně uchopitelnými konstrukcemi, argument vytlouká argument. Prohrajete proto, že oni mají nezpochybnitelný svatý grál, absolutní nadlidskou pravdu, o které se přece nediskutuje.

Napadá mě jediná cesta, jak přežít. Dělat si z nich srandu :) Bravo hoši z Top Gear.

Můj vztah k fotbalu ...

... nejlépe vystihuje následující krátký příbeh.

Ale předtím disclaimer: Níže popsané neznamená, že nepřeji českým barvám úspěch v jakémkoli sportu. Nicméně se domnívám, že národní hrdost včetně módních vlaječek na autě (poprvé jsem je viděl před časem v Izraeli určitě ne při fotbale) by bylo dobré projevovat i v jiných situacích než při fotbale nebo hokeji ;)

Včera zhruba v půl desáté jsem dostal od tureckého kolegy z práce smsku následujícího znění: "While we are still on the good mood, lets agree on a score that would fit to both of us.... no need for rivalry". Upřímně řečeno, otrávila mě. Myslel jsem si, že v jinotajích mluví o našem dělení obratu mezi jednotlivé země u mezinárodních zákazníků, což je vždycky citlivé téma... Ale že to ten pták bude řešit v neděli večer...

Hned nějak potom (fakt nevím na co jsem myslel že mi to nedošlo :) jsem šel kolem televize, dcera přepínala programy a naskočil i fotbal... Dva nula, říkám si, to je ložené, koneckonců přeju jim to... A zmizel jsem dodělat rozdělané věci u počítače... V jedenáct přišla další smska od kolegy: "Thanks a lot for such a nice gift!"... To už mě dorazilo, protože jsem si nemohl zaboha vzpomenout, že bychom jim nějaký obrat posílali.... a pak se mi najednou rozednilo. Stačilo mrknout na internet do sportovního zpravodajství :)

P.S. Má odpověď ho asi zklamala. Psal jsem, že jsem sice o fotbalu nevěděl (koneckonců o zápasu se Švýcarskem jsem se dověděl také díky gratulační sms od pro kolegy ze Švýcarska), ale že mu gratuluji k uspořádání tak skvělého podniku, jakým byla Rallye Turkey o víkendu... o té pro změnu zas nevěděl on :)

PIM na poločumendu

Tak jsem se nechal ukecat a na PIM tentokrát nevyrazil fotit jako minule, ale rozbíhal jsem první desítku naší firemní štafety. Nešel jsem zrovna trhat rekordy, protože na to jednak nemám a (asi) dříve prasklé svalové vlákno v pravém lýtku jakýkoli pokud o rychlejší běh doprovází varovným výrazným popotahováním. Tudíž jsem se nepřišel zmrzačit (zejména když se noha sice velmi pomalu, ale lepší) a hlavně nezkazit zbytku týmu štafetu, protože jak známo s prasklý svalovým vláknem lze sotva jít, nikoli však běžet.

Běžel jsem první úsek a bylo to fajn, zejména když štafeta startuje asi 10 minut po startu maratonu a tudíž člověk pořád někoho motivačně předbíhá... (jak falešný to pocit... :) Lýtko popotahovalo, i po ránu bylo na mě šílené vedro (jen potrzení, že teplo je pro mě snad to nejhorší), ale pocit z běhu prostě... fajn! Sice jsem celou štafetku strávil víceméně v aerobním pásmu (já vím, to je ostuda), ale docela si to užil a čas nad padesát minut tomu odpovídá...

Každopádně zbylo dost sil na to, abych ještě odběhl do firmy, osprchoval se a čekal v cíli na kolegy. Musím říci, že je to úžasný pocit z nezávislého úhlu pohledu sledovat doběhnuvší maratonce. Člověk snad nenajde jiné podobné místo, kde by viděl tolik pozitivních emocí...

Únava

Těžké, dusivé čtyři pracovní dny bez možnosti běhat. Nedostatek spánku. Dnes jsem pracoval z domova, ale zrovna se mi neulevilo. Vytáčí mě debilní windows na pracovním notebooku do nepříčetnosti. Začíná mi zlobit mobil s údajně nejlepší verzí Symbianu, zjevně softwarový problém. Upgradovali mi firmware v autě, protože mi tam nechodí iPod. Teď po upgradu to iPoda už ani nepozná, plus blbne s mobilem dohromady... Lidstvo asi zhyne na neschopnost produkovat alespoň trochu kvalitní software. Ale toho se nedočkám, protože mi asi z toho dřív hrábne.

Dnes odpoledne jsem dokončil práci, zaklapnul notebook s tragickými windows a šel s Agi běhat. Noha začala bolet, a to nemá důvod, po čtyřech dnech, bestie jedna. Nejen to. Prostě to neběželo, nulová energie, jak scénka s Petrem Formanem z filmu Akumulátor (tam ho ale vysávala televize, na tu nekoukám). Tak jsem chvíli šel, jsa přinakrknutý a frustrován... Agi to cítila a smutně na mě koukala, raději by pořádně běžela...

... a pak jsem si vybavil svůj dnešní rozhovor s kamarádem, který má velké srdce. Jde už po iksté na kudlu s kolenem, které mu rozstřelil jakýsi degen autem. Je rád, že může vůbec trochu jezdit na kole. Najednou jsem se za svůj pseudoproblém zastyděl a znova rozeběhl. Vyšlo sluníčko a prosvětlilo nádherně mokrý les po dešti.... Posledních pět kilometrů už bylo sice pomalu, ale bez zastávky...

Management mrkve 2 a jezinky

Minule jsem psal cosi o motivaci, oslíkovi, mrkvi a tak. Čtenářské reakce mě vyprokovaly k tomu, abych o tématu přemýšlel poněkud hlouběji. Co vlastně opravdu chci.

Zvláštní je, že minulé období jak na kole tak v běhání bylo vždy ve znamení přípravy na nějaký závod. Člověk maká, má před sebou "hrozbu" události, která ho může nemilosrdně ztrestat (v případě, že se připraví blbě nebo má v den D třeba smůlu), případně odměnit (v případě, že se zadaří). Ať to probírám jak chci, tuhle motivaci prostě v sobě nemůžu najít. A hlavně - ani nechci. Ono to má totiž své výrazné proti v tom pozávodovém syndromu. A je vlastně úplně jedno, jestli se zadaří či nikoliv. V případě úspěchu človek odpočívá, užije si pár příjemných chvilek a přemýšlí co dál. Výsledek: je unaven, sport jde aspoň na čas stranou. V případě neuspěchu je člověk přinakrknut sám na sebe a přemýšlí co dál. Výsledek: sport jde stranou, opět aspoň na chvíli.

Když jsem jezdil na kole docela dost (samozřejmě relativně, tragédsky), na konci sezóny jsem byl pekelně unavený, a to ani ne tak fyzicky, jako spíš psychicky.

Proto hledám motivaci jinou, abych si mohl říci, že sport je opravdu hodně přirozenou částí duševní hygieny... A jako vedlejší efekt, když z toho vypadne nejaká akcička, je to třešnička na dortu. (V tomhle je výborný Wittyho blog, z něj se dá skutečně vyčíst hodně...)

Takže pokud bude cílem (ale takovým skutečně vedlejším) PIM 2009, tak fajn. Pokud k PIMu půjdu ze slušného rozběhání, už se to povede. Ale jako svatý grál to nemám.

... Jenže. Tohle je všechno fajn, kdyby občas nechodily po světě jezinky. Neklepají na dveře a nestrkají své hnusné prstíčky, ale sviňuchy třeba přijdou a zaťukají na chatu. Tentokrát byl jezinka Albert. Nemá sice hnusné prstíky, ale poťouchlé nápady. Tuťy ťuk, má super nápad, na konci října se na oblíbené Malorce běží maraton. Tam, kde to bezvadně známe. Kam se moc rádi vracíme. Uf, to je věc lákavá, dokonce jsem o tom chvíli přemýšlel, známá motivační vizualizace může jezinkám dost pomoci. Naštestí jsem se vrátil ke svému oslíkovi a tudíž na zem ;) Nene, tentokrát ne. Nevím co by se muselo stát, musel bych běhat někde v září fakt hodně v pohodě aby jeziky uspěly. Mám totiž nepříjemný pocit, že zaťukají znovu, ještě jim někajé prstíky, co jsem neurazil, zbyly. :)

P.S. Mimochodem, Albert napsal báječnou poznámku o motivaci, je to přece jen velkotrenér ;)

Management mrkve

Každý jistě znáte obrázek oslíka, který jde za mrkví, kterou mu buď drží jeho jezdec, nebo ji oslík má rovnou přivázanou kdesi na svém těle. Na druhou stranu si málokdo uvědomujeme, že oslík nemůže přece za tou mrkví jít pořád. Taky se někdy musí něčeho nažrat (třeba té mrkve), jinak by chcípnul...

V mém případě jsem oslíkovi (sám sobě :) napoprvé mrkev asi dal moc daleko, oslík byl přemotivován, hnal se jak splašený a když mrkev nesežral hned a rychle, tak se na ni vybodl. Podruhé se oslík za mrkví hnal zas tak urputně, že když už ji skoro měl v hubě, křuplo mu kopýtko :)

A teď hledám tu správnou cestu, jak s mrkví pracovat. Asi to bez cíle nepůjde, ale neměl bych to přehánět. Cílem je určitě maraton, otázka je kdy. Když to přeženu, zase to neklapne a co hůř, zase padne motivace a nebudu poté běhat. A to je chyba.

Na to jsem přišel už minulý rok a tuto zimu, když po neúspěšném pokusu o maraton na podzim 2006 jsem sportu moc nedal. Když nebudu počítat kolo na Malorce a pak nějaké to ježdění, byla to minulý rok bída. O zimě ani nemluvě. Teď zničehonic přicházím na to, že rozběhání jde docela pomalu ;) Tudíž suma sumárum, cesta nevede přes urputnost, ta vede k tomu, že po období maximálního úsilí přichází nepřiměřený veget.

Můj záměr je běhat či jezdit na kole pořád. A nastavit si cíl tak, aby byl současně motivační a stejně tak nevedl ke zbytečnému utavení se. V sobotu mě při běhu napadlo, že by to mohl být třeba zrovna PIM 2009. Jen tak v klidu si ho zaběhnout... ;)

Vůbec je to zvláštní. Právě v tu sobotu jsem běžel po lesní trase dlouhého běhu, kterou jsem běhával s běžeckou partičkou a vybavovaly se mi výhradně pozitivní vzpomínky. Může mi tedy někdo vysvětlit, proč má člověk tendenci s běháním pak na čas seknout a následně těžce začínat a nutit se do toho? :)