My name is Enzo. And this... is my story.

Už před časem jsem na twitteru psal, že čtu knížku od Gartha Steina "The Art of Racing in the Rain". Fakt mě vzala, co víc k tomu dodat. Spojuje světy, které mám rád.

Nevím proč, ale předpokládal jsem, že v češtině není, vlastně jsem ani nehledal. A ona je. Tak kdo se necítíte na čtení v angličtině, můžete si ji užít i v rodném jazyce. Jmenuje se jak jinak než "Umění závodit v dešti".

Běžci nebo řidiči, všichni jsme nepřátelé zeleného světa

K uveřejnění tohoto zápisku mě inspiroval chytrý článeček o běžcích, nepřátelech lidstva.

Ve dvacátém prvním století by se snad každý rozumný člověk měl tou nejpřirozenější cestou starat o prostředí (říkejme mu třeba i životní) kolem sebe. Selským zdravým rozumem, prostě si nedělat do chlívečku a korýtka vlastního, i těch cizích a současně myslet na své potomky.

Jenže ono to začíná být jinak. Po celou historii lidstva se táhne červená nit prosazování čistě osobních nebo skupinových zájmů ve jménu něčeho, obvykle nadpřirozeného, nebo alespoň nepříliš uchopitelného. Kdo nejde s námi, jde proti nám. To samé platí dnes o environmentalismu. Pokud vstoupíte do "korektního" boje se zelenými fanatiky, asi prohrajete. Hraje se s obtížně uchopitelnými konstrukcemi, argument vytlouká argument. Prohrajete proto, že oni mají nezpochybnitelný svatý grál, absolutní nadlidskou pravdu, o které se přece nediskutuje.

Napadá mě jediná cesta, jak přežít. Dělat si z nich srandu :) Bravo hoši z Top Gear.

O motorech optikou srdce

Opravdu dlouho jsem se odhodlával napsat cosi o světě motorů a aut (jak jsem zde ostatně už vyhrožoval). Chápu, teď na začátku života BNG jsou čtenáři většinou běžci z logických důvodů existence mých předchozích blogů. Proto snažně prosím běžecké puristy (v tom nejlepším slova smyslu), aby se štítku "o motorech optikou srdce" vyhnuli, pokud si nechtějí přečíst něco ze zcela jiného soudku.

Proč právě tento štítek? Možná je to tím, že pocházím z docela motoristické rodiny, k věcem okolo motorů mám prakticky od malička vřelý vztah. Nikdy jsem sice nic zvláštního nedělal (například závodění nebo tak), prostě jen pokukoval po autech kolem sebe a samozřejmě jezdil. Protože už patnáct let najedu s železnou pravidelností šedesát tisíc kilometrů ročně, strávím v autě spoustu času. Přesto mě točení tím zvláštím kolem ještě nepřestalo bavit ;)

Jako kluk jsem o autech znal neskutečné kvantum informací, znal například všechny jezdce formule jedna a podobně. To se vytratilo víceméně s nástupem na vysokou, člověk prostě začne mít jiné starosti. Pak po dlouhé době jsem někde před zhruba sedmi lety objevil svět skutečných jezdců soutěžáků a začal se na Eurosportu dívat na WRC...

... a touha se začala vracet. Skončilo to tak, že si jezdím vesměs sám a pro radost, k posledním narozeninám jsem si splnil svůj pradávný sen a pořídíl auto s pořádnou soutěžáckou DNA, po kterém jsem dlouho toužil.

Snad mě už chválabohu přešlo to, abych auto používal jako prodloužení svého penisu, což bohužel spousta řidičů stále činí. Jezdím sám pro sebe, a pokud to má být na hraně, pak na uzavřené trati... Ale o tom tady ještě napíšu.

Co mi na zdejším trhu strašně chybí, je psaní o autech s vtipem a se srdcem. Motoristické časopisy často připomínají jakýsi pornoprůmysl, kde se téměř na všech stránkách předvádějí blýskavá auta tak, aby je někdo koupil. Vyvolají možná touhu, ale jen k jejich nakupování. Kdo má větší a prestižnější vůz s více fíčurami, je už velký kluk. Jsou plné takzvaných recenzí, které jsou povrchní a jen podtrhují ten fenomén, který jsem popsal výše. Ano, jsou vyjímky, v poslední době jsem si koupil pár výtisků TopGear nebo Speedu, což jsou české klony anglických časopisů, a ty už dokážou pobavit. Na tomto blogu bych se chtěl pokusit o pohled na auta trochu jinak. Optikou srdce, ne marketigu nebo obchodu. Tak uvidíme, zda-li bude múza :)