Jak je to vlastně s mým momentálním běháním

Můj zatím poslední neúspěšný pokus o uběhnutí maratonu se datuje na podzim 2006, kdy mi pár dní před maratonem v Sosnové (asi) prasklo svalové vlákno.

Minulý rok jsem udělal tu velkou chybu, že jsem se na běhání prakticky vykašlal. Jako bych na něj zapomněl. Zhruba 200 naběhaných kilometrů hovoří za vše. Nicméně všechno špatné je pro něco dobré ;) Přestože jsem něco najel na kole, uvědomil jsem si, že běhání mi chybí. A to zejména po letošní mírné zimě, kdy to nebylo ani na pořádné běžky. Jinými slovy jsem přes zimu pořádně vyhnil. Zvlášní je, že běhání mi obecně nechybí z té fyzické stránky, ale zejména z té duševní. Vždycky jsem se divil, kolik mě při běhu v našem úžasném lese napadá myšlenek, a kolik duševního entusiasmu běh generuje :)

... A to je přesně to, co mi po skoro nulovém běžeckém roce začalo chybět. Takže od února zase běhám, ze začátku mi to nešlo skoro vůbec, ale to mě po zkušenostech už vůbec nevyvádí z míry. Teď je to fajn, umím si udělat čas a třeba třikrát nebo čtyřikrát za týden vyběhnu do ranního lesa a je to fajn. Běžecký duševní entusiasmus se vrací :)

Stejně je to zvláštní. Při prvním pokusu o maraton jsem pečlivě měřil pokroky, počítal, učil se. Neuběhl jsem z důvodu přemotivovanosti. Podruhé už jsem byl chytřejší, neřešil tolik čísla, ale asi jsem trochu méně poslouchal své tělo a výsledkem bylo zranění. Teď už je mi to buřt, maraton zatím neplánuju, ale něco mi říká, že to přijde. Sundal jsem veškerá čidla a bez nich je v lese ještě o mnoho lépe :) A taky mám nového úžasného parťáka na běhání! Ale o něm až příště ...